My Photography ~ My thoughts

     Za poslední půl rok od posledního článku se toho stalo tolik, že by tenhle článek byl nekonečný, proto si ho rozdělím do určitých etap, které si chci zapamatovat. Chci tu jen zachytit střípky událostí, které se staly možnými i nemožnými.
     Po Novém roce a spouustu předsevzetí, se jich splnilo jen pár. Jako obvykle..
První měsíce proběhly celkem hladce, stejný stereotyp. Práce - škola- Práce - škola.
S přibývajícími dny, které se blížili  nezávratně ke zdárnému konci mého vysokoškolského studia tu přišla, byla tu a stala se naší součástí. Korona, Koroňák, Króňa, Coron, zkrátka Koronavirus. Panika, strach, úzkost, obavy, nejistota. To vše pocítil každý a každý se s tím vypořádal jinak. Já nejdřív s úsměvem, lehkostí, poté sklíčeností a přijmutí faktu že tu je a je všude. Všechno se zastavilo, nejen naše země, ale i celý svět. Všechno se zavřelo, lidé museli zůstat doma, pracující, děti, všichni. Strach a obavy z budoucnosti byly na místě. Pandemie se nezávratně šířila a její zdárný ústup byl na míle daleko. Překonali jsme to, jako všichni. Onemocnělo se, lidé umírali, těžké časy, které nikdo neznal, ale bojovalo se.  Nadělalo se spoustu chyb, opravdu spoustu. I když stále nemáme vyhráno, blýská se snad na lepší časy, pokud se TO nevrátí zpět v dalších vlnách a přes to, že je mezi námi spoustu nevěřících, myslím, že v tohle se modlí všichni.
      A jak to ovlivnilo mě?
Šířící se panika zachvátila i mě, i když ne v takové míře jako u většiny. Strach, o rodinu, o nejbližší, to jediné, co mě zužovalo, a budoucnost, která měla nastat. Přede mnou se promítali snad ty nejhorší možné scénáře. Zvládlo se to, hygiena byla na místě, pomoc byla na místě a všichni se snažili to překonat, co možná nejlépe. Naučila jsem se využívat volného času, díky zavřené škole, co možná nejlépe, no i když. Většinu času jsem strávila odpočinek a čerpáním sil na to, co mě za pár měsíců čekalo. Některé dny byly dlouhé, jiné utekly nesmírně rychle, ale celkově ta doba i přes to, že se všechno zpomalilo, utíkalo všechno stejně spěšně.
     Myslím, že to zanechalo jistou stopu v každém z nás, mnohé to změnilo a já jen doufám, že svět se z něčeho takového poučil a příště nebude váhat a jednat okamžitě,, aby se dalo spousty věcem zabránit včas!

   Je neskutečně zajímavé, jak postupem času vidíte změny ve své osobnosti. V názorech, myšlenkách, rozhodnutí...často ale býváme ovlivněny řadou věcí, které jsou nám příjemné nebo ne. Bohužel si ty nepříjemné berou svou daň!
   Poslední dobou jsem si všimla, že jsou na mne vyvíjeny větší a větší nároky a někdy to bývá až neúnosné. V takové chvíli se zapínám, říkám tomu, do "separačního režimu". Kdy se oddělujete od svého aktivního stavu vědomí, a zapnete se do stavu..funguji, protože musím.
   Ať už se to týká práce, kdy jsem nucena nabrat si jí tolik (momentálně dvě), abych si vydělala těch pár šlupek na živobytí.
   Škola, kde se blíží závěrečné státnicové zkoušky a všechno s tím spojené, další řada zkoušek, bakalářská práce, projekty a jiné., kde nevíte čím začít dřív a než se rozkoukáte, už Vám hoří kde jaký termín a vy nemáte šanci najít čas ani chuť si k tomu sednou, a něco začít dělat. Ať už moje dennodenní starosti týkající se..„co bude dnes k večeři? Máme nakoupeno? Proč si neuklidil? Tos tu pračku nemohl zapnout? proč se všude válí nádobí?“. Věřte mi, zažívá to kdekdo a věřím Vám, že stejně jako já, nemáte chuť po celém uspěchaném a náročném dni tohle řešit. Jelikož ale máme status ŽENY, kdy konzervatismus mají muži stále zakořeněný ve svých hlavách, je to všechno na nás a pomoci, ve většině případů, nemůžeme očekávat.
   Dalším semílačem jsou lIdé. ANO LIDÉ. A ve většině případů to bývají ti nejbližší. Ať už to bývá v partnerském živote, kdy Vám neustále dává najevo, jak být lepší, podle jejich ideálů. V rodinném kruhu, to v mém případě bylo maminkou, někdo může být ve stejné situaci s tchýní apod., jak si omílají své „Všechno vím a všechno znám“, kdy Vám dávají "drahocenné" rady, o které Vy ale vůbec nestojíte. A pokud neuděláte dle jejich, jste černou ovcí rodiny a trnem v oku všech. Já to zažívala, když si moje maminka vysnila hodného..až moc, pracovitého a nastrojeného míliuse. Já si dle svého výběru našla, ale jelikož nebyl podle představ maminky, byl to v jejích očích ten nejhorší, co mě táhne ke dnu. A slýchat to od milovaného člověka každý den, jak haní vaši lásku. Je to snad to nejhorší, a mě to tehdá natolik srazilo,až jsem se psychicky zhroutila natolik, že jsem nebyla schopna doslova pohybu. Zažít to, bych nepřála nikomu a pokud máte pocit, že se Vám něco takového děje právě teď, začněte to řešit, radikálně a nenechte to zajít tak daleko jako já.
   To byly, dle mého, asi nejčastější a námi dobře známé nátlaky, kdy po Vás vyžadují být stále lepším, ale já si říkám...Všechno má své meze. Nenechte si kecat do věcí, do kterým ostatním nic není a řiďte si život vlastním srdcem. Pár facek možná dostanete, ale právě díky tomu, se stanete vytouženým „LEPŠÍM ČLOVĚKEM“.

Všichni se tohoto slova děsí. Během dospělosti neznáme pomalu nic jiného, než práci, rodina, úklid, povinnosti..práce, rodina, úklid, povinnosti. Někomu tento životní styl vyhovuje, ale každý vpluje do koloběhu stereotypu a dle mě o tom ten život nemá být. I když všechno souvisí se vším, pokud nemáte práci, nejsou peníze, nemůžete zajistit rodinu a plně zastávat své povinnosti a naopak. Jenže je tu klišé..práce není všechno. Sice je moc důležité nějakou mít, člověk nejenom vydělá peníze na živobytí, ale naučí se jisté zodpovědnosti, loajálnosti a učí se jednat a vycházet se svými spolupracovníky. Je tu bohužel jedno velké ALE. Člověk přitom mnohdy zapomíná na sebe, na své touhy a přání, která měl, než začal běhat po tomto nekonečném kruhu. Co se člověk musí během svého života naučit je říct si DOST! Zastavit se a zaposlouchat se, co vaše srdce a tělo napovídá. Udělat si chvíli čas na sebe, ona ta nevytřená podlaha neuteče, ono jednou hold nebude perfektní večeře, ale jen namazaný  rohlík, jednou nemusíte věnovat svou pozornost 100% dětem, jeden den bez Vás jim ten život nezkazí. Přibrzděte na chvíli, zajděte si s kamarádkami na kávičku, s mužem do kina, udělejte si dlouhou procházku, zalezte si do koutečka s čajem a knížkou v ruce, prostě udělejte něco pro sebe, co Vás baví a naplňuje. Dodá Vám to mnohem více energie, život Vás bude více bavit a budete se cítit spokojenější.
Mě toto přesvědčilo, až když mi ten můj čas vzalo zdraví. Neznala jsem nic než práci, studium a povinnosti doma. Dohnalo mě to tak daleko, až jsem vážně onemocněla a díky tomu ztratila téměř všechno. Doteď se z toho těžko vzpamatovávám a srazilo mě to natolik k zemi, že ten rozjezd je mnohem horší a to jen proto, že jsem samu sebe neposlouchala a chvíli se nezastavila. Teď už vím, že se musím šetřit, protože nejenom na spokojenosti okolí, ale i na mě záleží. Proto nedělejte tu stejnou chybu jako já a naučte se odpočívat a využívat Váš čas také k vlastnímu prospěchu.